Články

Báseň Všem maminkám: Pavlína Voborníková

Vědomí, podvědomí, placebo - z různých zdrojů

Kecyvkleci - předurčenost, osud, co mohu změnit: z různých zdrojů

Všem maminkám: Pája Voborníková

Pod vyčerpáním z našeho světa, zdejšího systému i ze samotného lidského bytí, bychom se vám chtěli pro jednou přiznat.

Ano, my, vaše ratolesti, se chceme alespoň pro jednou vyslovit.

Máme oči, cítíme.

Trápí nás vidět ve vás naše zklamání.

Užírá nás přihlížet vašemu utrpení.

Přivádí nás k slzám, když sami roníte kapky deště pod tíhou smutku.

Bolí nás vaše pády... A přitom my vám sypeme sůl do rány.

A pak, cítím se tak zvláštně, když vás máme učit být.

Jste překvapení - hádám.

Však kdo kdy vzal v potaz sílu dětské mysli?

Kdo kdy pozastavil se nad tou čistotou - dětskou a prostou?

Však i dítě v zavinovačce - malinké se zdá být, ale osobnost dospělého mnohdy může předhonit.

Že nemožné zdá se být? A kdy ty jsi se naposledy upřímně a čistě smál? To dítě je pokladem, je to grál.

Maminky, chceme o vás pečovat, protože i vy jste našim grálem - naším milovaným generálem.

Pečovaly jste o nás s láskou, teď však nevíme, kdo byl dospělý a kdo dítětem teď je.

To ve vás jsme měly vzor,

byly jste královnami vědomostí - trápil vás náš vzdor.

Nebojte se pochopit nás... i když průšvihů jsme měli víc než dost,

věřte nám, udělejte to sobě i nám pro radost.

Pavlína Voborníková

Vědomí, podvědomí, placebo

Naše mysl, náš mozek a následně naše chování funguje pomocí vědomí a podvědomí.

Vědomí tvoří 95% mysli, podvědomí nebo nevědomí tvoří pouze 5%.

Bruce Lipton, americký biolog, univerzitní pedagog, vědec, autor několika bestsellerů a odborných článků je známý především pro svoje objevy týkající se genetiky a možnosti ovlivňování genů a DNA prostřednictvím našeho myšlení a zaměření naší mysli.

Říká, že naše geny ovlivňují jen 1% našeho života, ostatní je ovlivňováno naší myslí.

Tedy jak myslím, tak jednám, takový je můj život.

Příklad, který všichni znáte, je placebo. Doktor nám dá pilulku, my nevíme, že je to pouze cukr a vyléčíme se.

Stejně tak funguje i nocebo. Negativní očekávání ve formě strachu a úzkosti může vyvolat tento efekt nocebo. Existují důkazy, které uvádějí, že informování pacienta o bolestivých zákrocích zvyšuje intenzitu vnímané bolesti.

Jak tedy funguje placebo?

Nebudu vás zatěžovat, ve kterých studiích byly tyto závěry doloženy.

Přečetla jsem vše za vás a dávám vám výpisky.

Vsuvka než začneme: například v uplynulých deseti letech bylo více než 90% analgetických léků neschváleno kvůli neúspěchu ve srovnání s placebem.

Placebo efekt není pouze výsledek nepravého léčiva, ale jedná se o celou léčbu.

Jde o klientovo očekávání a interpretace související s léčbou.

Placebo efekt je součástí každé léčby, vzniká tedy i po podání účinné (pravé) látky. Tedy může zvýšit její účinek.

Jaké faktory mají vliv:

Výsledný placebo efekt a jeho intenzita je různá vzhledem ke klientům a jejich osobnosti.

Bude-li tedy někdo více rozumový, potřebuje na všechno důkazy, bude efekt slabší než u člověka, který moc věci nerozebírá.

Důležitou roli hraje také míra sugestibility a připuštění si očekávání v lepší výsledek, přesvědčení o účinnosti daného postupu.
Dalším mechanismem, který hraje roli při léčbě je podmiňování. Záleží na stavu mysli. Je popsán jednoduchý princip, kdy minulá vzpomínka ovlivňuje psychickou změnu. Tak např. když jedince rozbolí hlava, začne ve své paměti pátrat po minulé zkušenosti s podobným stavem a jeho řešením, přičemž zjistí, že naposledy mu napomohl zmírnit tlak v hlavě aspirin. Bolest hlavy člověka přinutí hledat v minulosti a najít řešení. Aspirin mi pomohl, pomůže mi tedy vždycky. Když se tedy dítě setká se svou první bolestí hlavy a my mu nabídneme aspirin, bude mysl už vždy chtít aspirin. Když mu nabídneme bylinku, masáž apod., hlava přestane bolet, mozek to přijme jako nezvratnou informaci, v budoucnosti mi bude pomáhat bylinka. Podmíněnost vychází z očekávání a závisí na úspěchu prvního setkání.
Dalším faktorem při léčbě placebem je vstřícný a účastný lékař, který placebo efekt maximalizuje, zatímco chladný a odtažitý lékař ho minimalizuje. Intervence ze strany lékaře (zásah doktora, důvěra, očekávání) je nezbytnou součástí, která zvyšuje účinky placeba. Další podstatnou částí je poté empatie, vcítění se do stavu pacienta, na rozdíl od jeho pouhého vnímání. Při lepší empatii dosahujeme lepšího terapeutického vztahu. Důležitým prvkem terapeutického vztahu je také podpora pacientova očekávání v efektivnost léčby. Lékař si musí být jistý pozitivním výsledkem léčby, pokud si není jistý lékař, jak si může být jistý pacient?
Placebo efekt je vyšší, pokud má daný lék výbornou pověst, je podán autoritou a injekčně, dále závisí také na jeho ceně, čím dražší tím účinnější. Placebo, ale také aktivní analgetika, jsou poté účinnější při podání pod dobře známým názvem. Injekce placeba jsou účinnější než podáni placebo pilulky a falešná operace je pak účinnější než pilulky nebo injekce. Červená placeba jsou obzvláště účinná analgetika, zatímco modré pilulky slouží spíše na uklidnění. Vše zjištěno ve studiích.

(Příklad: pacienti s artrózou kolene byli rozděleni do tří skupin, první skupině byla odstraněna poškozená chrupavka, druhé skupině bylo koleno omyto, a tím se odstranili možné zánětlivé příčiny problému, a u třetí skupiny došlo k falešné operaci (pacientovi bylo sděleno, že bude operován a vše proběhlo, jako by operace byla provedena). Všichni pacienti měli stejnou pooperační léčbu. Výsledky ukázaly, že neexistoval významný rozdíl ve formě terapeutického zásahu u tohoto výzkumu.)

Další vsuvka: pacient, který začíná očekávat terapeutický přínos, mimo jiné aktivuje různé biochemické cesty jako jsou opiáty, cholecytokinin a dopamin.

Proč ale placebo nefunguje na těžší nemoci?

Tam, kde jsem pátrala já, se o tom moc nepsalo. Moje verze je, že média nás velmi masírují, jaké všechny závažné nemoci existují, jak jsou mnohdy nezvratné, že jen léky zabírají, nemluví stejně nahlas o naší psychice a víře v uzdravení.
Druhý faktor je ten, že sám pacient v ohrožení smrtelnou nemocí, neumí tak dobře ovládat svou mysl, přeprogramovat jí a přikázat jí, aby uvěřila ve šťastný konec.

A jsme na začátku našeho povídání o mysli a vědomí a podvědomí.

Tedy jak myslím, tak jednám, takový je můj život.

Jak tedy funguje podvědomí

Do 7 let věku přijímáme ze světa vše, co na nás působí. Vědomí ještě není zapnuto, vše, co potkáme se nahrává do podvědomí, aby to pak naše mysl mohla používat. Přijímáme to dobré i to špatné.

Podvědomí má svou kladnou a zápornou stránku.

Kladná stránka je, že po 7. roce života jedu na autopilota. Na podvědomí. Naučila jsem se nějak reagovat a dělám to nevědomě. Kdyby moje všechny reakce měly být vědomé, asi by chudák mozek moc dlouho nevydržel.

Záporná stránka znamená, že podvědomí má naučeno určitým způsobem reagovat a je velmi těžké ho to odnaučit. Co dcera viděla u své maminky, když na ní táta požadoval něco, s čím ona nebyla ve shodě? Maminka sklapla patky a podřídila se mu. Co udělá dcera, která má toto nahráno v podvědomí. U svého manžela, kamarádky, syna, sklapne patky a podřídí se.

Po 7. roce začne působit vědomí a to začne filtrovat, co je dobré a špatné. Respektive tzv. kritický faktor. To je hlídač, který rozhoduje o tom, jestli zareaguji podvědomě nebo vědomě. Kritický faktor řekne: měla by ses vzepřít. Podvědomí se nevzepře, podřídí se, jak je naučené, jak to má v programu. Vědomí se chce vzepřít, ale co zmůže s 95% podvědomí. Je malým pánem.

Jak to změnit?

Pozitivní afirmací (ale pozor, má to své háčky)

mluví vědomí k podvědomí: máš ploché břicho
kritický faktor řekne: to je blbost, vždyť celou dobu vidím, cítím a mluvím o tom, že mám tlusté břicho
afirmace se vlastně k podvědomí nedostane a já nezačnu hubnout
takže pozitivní afirmace vytváří boj mezi kritickým faktorem a vědomím
a pokud by to tam kritický faktor pustil: mám ploché břicho a já ho nemám, bude si podvědomí myslet, aha tak tenhle špek je ploché břicho

Hypnózou (ale pozor má to také své háčky)

hypnózou se vypne kritický faktor a vědomí řekne: tvoje břicho se stále více stává plochým
protože kdybychom řekli, že moje břicho je ploché, tak v hypnóze by podvědomí začalo to tlusté břicho brát za to, že je ploché, když mu to říkáme
takže vypnutím kritického faktoru se k nám informace, kterou chceme prosadit dostane lépe
máme se bát, jestli nám tam tedy hypnoterapeut nenahraje něco špatného?
ne - dobrý hypnotizér vytváří ty nové programy s vámi, nedělá to on, ale vy

Opakováním, zvykem

vědomá mysl je kreativní - jdu na přednášku o vztazích - něco se naučím - je to ale jen na 5% naší mysli - čtu o svých problémech, jak je řešit - řeknu si tomu a tomu rozumím, ale nic neudělám pro změnu, kapacita mého vědomí je jen 5%
podvědomá mysl se neučí - ta je naprogramovaná - takže většinu času reaguji ve vztazích postaru, jak to tam bylo nahráno, ne jak jsem se to naučila na přednášce nebo někde přečetla
po 7. roce - pokud chcete změnit program, se to podvědomá mysl učí opakováním, zvykem - jak dlouho? - každý den - trénovat tu myšlenku, myšlenku, která mě má změnit život - když se učím jezdit autem, musím také trénovat a opakovat, pak už jezdím automaticky - až dostanu tu novou myšlenku do podvědomí, budu reagovat podle ní - až tam tedy dostanu, že se mám manželovi vzepřít, že je to dobré pro náš vztah - budu tak i skutečně reagovat

Takže úplně vše řídím já?

O tom příště.

Čerpáno z videí: Bruce Lipton, Sindy Katayama, film Tajemství.

Kecyvkleci

Velmi dlouho jsem si myslela, že vše v životě je spíše dáno, předurčeno, i když jsem samozřejmě četla, že si svůj život tvoříme. Ale nějak to ke mě nikdy úplně nedošlo. Je totiž lehčí spolehnout se na někoho druhého, kdo mi poradí, pomůže, apod. Teď začínám pracovat s tím, že si můžu svůj život ovlivnit. Nevím ještě do jaké míry, ale už se mi to vše nějak spojuje. Vezměme Tarotové karty. Je jich 78, z toho 22 je těch osudových, tzv. Velká Arkána. 36 je těch, které popisují běžný život, Malá Arkána. Myslím si tedy, že náš osud je určen těmi 22 kartami, těch 36 karet jsou možnosti, mohu tudíž obrazně řečeno 36 životních okolností ze 78 lehčeji ovlivňovat. S těmi 22 možnostmi to bude těžší. Ještě taky přesně nevím, do jaké míry nám s životními změnami (a tím myslím, že sami ovlivňujeme naše myšlení a tím měníme realitu) pomohou světelné bytosti, které nás obklopují a chrání. Ale slyšela jsem velmi logickou myšlenku, že nám pomáhají, dokud je o to za prvé prosíme a dokud to potřebujeme. Cílem ale je se nakonec neorientovat na rady kamarádky, andělů, karet, kyvadla apod. ale nakonec výhradně na sebe. To znamená přijmout zodpovědnost za svůj život. To znamená rozhodnout se, jak budu dále žít a pak za to nést následky. To není tak jednoduché, jak se zdá. Myslím, že na počátku, než pochopíme, že naše poslání je spíše duchovní, ne se pořád za něčím honit, dosahovat cílů apod., potřebujeme pomoc zvenčí. Já jsem měla období, kdy jsem si každý den vykládala karty, třídila myšlenky, hodnotila, co je důležité, uvědomovala, co dělám špatně, co dobře, ale musela jsem si své činy stále nějak ověřovat zvenku přes ty karty. Ty mě vždycky pokáraly: dneska jsi lhala, mohla jsi tuhle hádku vyřešit smířlivěji, nepodívala ses na to očima druhého, jindy se mě zastaly: trvej si na svém, ale vyžaduj to v klidu, jindy mi řekly jsi plná emocí, uklidni se, nehraj divadlo, svým pláčem si něco vynucuješ. Teď tedy stále více připouštím myšlenku, že je nakonec nutné si naše reakce na lidi a situace hodnotit sám. Už si nevykládám tak často, abych se ubezpečila, jestli jsem se zachovala dobře nebo špatně.

Malá odbočka: jak to, že když naše dítě něco provede, nějak nás zklame, vždycky mu odpustíme, jak to, že když naše kočka zašpiní svými pacičkami podlahu, jdeme a uklidíme to, bez řečí a ještě jí poškádlíme, ty chudáčku. Jak je to možné, že je to pro nás i roztomilé? Je to jednoduché! My je máme bezvýhradně rádi. Říká se tomu bezpodmínečná láska. Dokážeme to i u partnera? Miláčku, ty jsi tak roztomilý, když necháváš ty ponožky válet po celém bytě a neopláchneš si to umyvadlo, když se umyješ. To nevadí, já to uklidím.

Cílem života tady na zemi je zdokonalovat se po stránce duchovní, růst v oblasti vztahů, mít je urovnané, láskyplné.

A tak začínám velmi pomalu najednou chápat, co je to to naše vnitřní, vyšší já. To jsem prostě já duchovní, já, které mi může poradit, to jsem já, jenom to je ta moje lepší stránka. Dokonce prý existujeme ve více variantách ve vesmíru, tedy paralelně, ale jsem to pořád já, jen můžu být na více místech, ve více realitách. A každé to moje já ví o těch ostatních. Tato moje vyšší já jsou víc duchovní, ne tak hmotná, prostě složená z atomů, které nejsou tak blízko sebe jako je tomu v hmotném světě. Doufám, že se jednou budu umět na sebe plně napojit a čerpat jen ze sebe.

Nakonec, pokud se někdy za víc životů stanu světlem, tedy tou duchovní bytostí, jako byly ty, které mě pomáhaly tady na zemi, když jsem ještě všechno nechápala, budu pomáhat někomu tady na zemi a budu se snažit, aby došel k poznání. A tak se dostávám k začátku těchto zmatených myšlenek, no vždyť oni nám ani nemohou pomáhat se vším. Musíme si někdy nabít, projít zkouškami, přes překážky, abychom se z určitých situací poučili. Jako rodiče, nechají dítě, které se učí chodit, spadnout, ať si na to přijde samo, jak se udržet na nožičkách.

A co ten osud? Musí být přece něco dáno! Je to to, co jsme si před současným vtělením předurčili, možná za pomoci světelných bytostí, včetně té nejvyšší a určitě s jinými dušemi, které v tomto vtělení potkáváme. Například s kým, za jakých okolností a co budeme řešit. (Téma minulých životů a jak to s nimi je, v příštích kecechvkleci.) Máme se přece prostřednictvím osudu něco naučit! Nejlépe se učíme v 3D (naše Země), říkají ti nahoře. Tedy má nehmotná duše chtěla prožít určité situace, aby je lépe pochopila. Ve vyšších dimenzích by ten prožitek nemohla mít.

Jedním z mých úkolů a je to úkol na víc životů, je napojit se na sebe, rozhodnout se v těžkých chvílích sama, stát si za svým a vědět, že je to správné. Ale chválím se, že už připouštím alespoň tu myšlenku, že je možné čerpat ze sebe, že je možné se slyšet, poslechnout se a pak podle toho jednat .

Poslechnout svoji DUŠI.

Dokonce vím, co k tomu potřebuji, potřebuji lásku, chovat se ke každému jako ke svému psovi a ke svému dítěti.

Dokážu to někdy?